Oceánie – Papua
Za hranici známého světa
Cílem téhle výpravy je pochod do vnitrozemí ostrova, který je mnohými označován za nejtěžší na světě. Máme se dostat do odlehlé oblasti ležící hluboko v deštném pralese na území pověstných bojovníků kmene Korowai. Expedice by měla přinést svědectví o tom, jak žijí lidé, kteří dosud nepoznali výdobytky moderní civilizace. Jak vypadají jejich stromové příbytky, čím se živí, jaké používají nástroje a zbraně. Budeme se pohybovat na území jednoho z nejizolovanějších kmenů světa, jehož příslušníci si dodnes stavějí své domovy vysoko v korunách stromů.
Přeprava na území Korowajů z baliemského údolí je sama o sobě adrenalinovým zážitkem. Letíme vysloužilým dvouvrtulovým strojem těsně nad vrcholky rozeklaných hor a nekonečnými zelenými koberci pralesa.
Po dvou hodinách pilot zakrouží nad kouskem travnaté plochy, která vznikla vymýcením okolní džungle, a o chvíli později zde s námi úspěšně přistane. Když nám za pár minut zamává ze vzduchu křídly a mizí nad korunami stromů, je jasné, že jsme se definitivně ocitli v době kamenné.
Nacházím se nedaleko rovníku. Pět stupňů jižní šířky, sto třicet devět stupňů východní délky. Jsem na ostrově Nová Guinea, na území stromových lidí kmene Korowai. Přede mnou stojí zelená stěna neprostupné džungle.
Vzpomínám, jak jsem před několika týdny seděl nad jedinou dostupnou mapou Papui. Měl jsem ji rozloženou přes celý stůl a marně hledal známky civilizace. Většinu plochy vyplňovala zelená barva deštného pralesa. Žádná města, žádné vesnice, jen několik centimetrů zakreslených cest.
Realita je ale ještě drsnější. Tato oblast leží hluboko v pralese na území kmene, který byl po tisíciletí zcela izolovaný od okolního světa. Lidé tady nikdy nikam necestovali. Žijí celý život na malém území, které si tvrdě chrání. Nevědí, že existují města, továrny nebo stroje. Jejich svět začíná a končí v džungli.
Ráno je dusno. Domorodý průvodce rozděluje naše batohy mezi nosiče. Je jich asi pětadvacet, někteří se pod tou váhou sotva narovnají. Doprovází je ženy a děti.
U řeky nasedáme do dřevěných kanoí vytesaných z jednoho kmene. Jsou neuvěřitelně vratké. Domorodci je navíc řídí vestoje. Sedíme na dně lodí a raději se nehýbeme. Trnu při pomyšlení na svou novou fotovýbavu.
Po klidném úseku řeky se ale dostáváme k mohutnému vodnímu toku rozvodněnému nočním deštěm. Domorodci se chystají přejet napříč proudem k protějšímu břehu. Nejraději bych vystoupil.
Snaží se bojovat s proudem, drží se kořenů stromů, voda burácí. Pak zazní ostrý domorodý pokřik a kanoe se prudce stáčí přímo do dravého proudu. Ležíme na dně a modlíme se, aby byl papuánský Nejvyšší doma.
Povedlo se. Přistáváme na druhé straně.
Po několika zásecích mačetou se noříme do džungle. Veškeré teorie o goretexových botách a chytré výbavě berou rychle za své. Po deseti metrech jsme po kolena v blátě a mokro máme až v trenýrkách.
Stezka je rozbahněná, plná kořenů a výmolů. Místy se boříme až nad kolena. Když se dívám na bosé nosiče s dvacetikilovým nákladem, jak jistě našlapují a ještě drží tempo, nezbývá mi než obdiv.
Džungle je drsná a zároveň úchvatná. Pod neprostupnou střechou palem létají motýli a červené vážky. Kamarád Libor má neustálou potřebu ochutnávat všechno, co najde. Kuchař pokaždé jen vyvalí oči a kroutí hlavou: „No, no.“
Na okraji mýtiny se před námi objevují první stromové chýše. Jsou opuštěné. Přesto je v tu chvíli jasné, že jsme dorazili tam, kam jsme celou dobu směřovali – do světa stromových lidí. Korowajové si své příbytky stavějí buď na kůlech několik metrů nad zemí, nebo vysoko v korunách stromů. Chrání je tím před všudypřítomnými komáry přenášejícími malárii i před útoky jiných kmenů.
Některé chýše vyrůstají do závratných výšek a jedinou přístupovou cestou k nim je chatrný žebřík svázaný liánami. V jednom takovém obydlí obvykle žije kolem deseti členů jedné rodiny – lidé, děti i domácí zvířata. Život se zde odehrává vysoko nad zemí, v prostoru, který poskytuje bezpečí, ale jen minimum pohodlí.
Rodina zůstává na jednom místě jen tak dlouho, dokud okolní prales nabízí dostatek potravy. Jakmile se zásoby vyčerpají, chýše je opuštěna a lidé se přesunou jinam. Vymýtí nový kus pralesa, postaví nové obydlí a koloběh boje o přežití začíná znovu. Právě tady si naplno uvědomuji, že jsme vstoupili do světa, který se po tisíce let řídí vlastními pravidly – mimo čas, mimo civilizaci.
Přicházíme k chatrči stojící na kůlech několik metrů nad řekou. Někdo tam je.
S kamarádem Vráťou se přibližujeme a zdravíme tradičním pozdravem „manop, manop“. Je tam ticho. Pak opatrně šplháme nahoru po stupíncích vysekaných do kmene stromu.
Uvnitř chýše plápolá oheň. Domorodec sedí u ohniště a připravuje ságovou placku. Naproti němu nahá žena kojí malé dítě. Dívá se na nás s vyděšenýma očima. Dítě pláče. Strach je hmatatelný. Jsme pro ně něčím neznámým – narušením jejich světa.
Našlapujeme co nejopatrněji. Každý pohyb je pomalý, vědomý. Nechceme je vyděsit víc, než už jsou. V tu chvíli si naplno uvědomuji, kde jsem. Neexistuje tu žádný nábytek, žádné nádobí, žádné věci navíc. Jen oheň uprostřed prostoru a pár metrů čtverečních, ve kterých se odehrává celý život, narození i smrt.
Stojím tam, tisknu spoušť fotoaparátu a zároveň mám pocit, že bych nejraději nefotil vůbec. Jen stál a díval se. Nechat ten okamžik do sebe otisknout. Tihle lidé nikdy neviděli město, netuší, že existuje jiný svět. Žijí tady a teď. Bez plánů, bez zítřka. Jen s tím, co je potřeba pro přežití dalšího dne.
Vyndávám korálky a pomalu je navlékám ženě kolem krku. Chvíli váhá, ale pak je přijme. Napětí povoluje. Pohledy se mění a strach ustupuje zvědavosti. Znovu fotografuji – vím, že takové okamžiky dnes existují už jen na několika málo místech světa.
Když se loučíme a slézáme zpět dolů, mám pocit, že jsem byl svědkem něčeho výjimečného. Ne exotiky. Ne dobrodružství. Ale krátkého setkání dvou světů, které se na okamžik dotkly – a pak se zase tiše rozešly.
Tyhle chvíle si budu pamatovat celý život.
Palmový škrob – ságo není pro Korowaje jen jídlo. Je to základ všeho. Potrava, jistota, důvod, proč se lidé přesouvají, staví nové příbytky a znovu začínají od nuly. Bez sága by tady nebylo nic.
Výroba začíná pokácením ságové palmy. Žádné stroje, žádná technika – jen kamenná sekyra a síla paží. Kmen je rozštípnutý a ženy se dávají do práce. Dřevěnými nástroji rozbíjejí dužinu palmy, rytmicky, soustředěně a za doprovodu jednoduchého nápěvu, který se nese džunglí a vrací se jako ozvěna.
Rozdrcenou hmotu přenáší k primitivní soustavě koryt vyrobených z kmene stromu a začnou ji promývat vodou z řeky. Na dně se postupně usazuje bílý sediment – cenný škrob. Ságo.
Získaná hmota se jí různými způsoby. Syrová, nebo krátce zapečená v žhavých uhlících. Chuť je neutrální, téměř žádná. Sůl? Tu tady neznají. Ale tady nejde o chuť. Jde o přežití. Ságo zasytí, dodá energii a umožní přežít další den v prostředí, kde není prostor pro nadbytek.
Když stojím opodál a sleduji celý proces, uvědomuji si, jak neuvěřitelně málo tady stačí k životu. Žádné zásoby, žádné obchody, žádná jistota zítřka. Jen znalost džungle a respekt k tomu, co dává příroda.
Všechno se odehrává pomalu, bez spěchu. A přesto s vědomím, že bez sága by se tady zítra nikdo nenajedl.
Ležím pod moskytiérou a poslouchám noc. Hlasy, skřeky a pohyb kolem ohňů se nesou temnou džunglí. Zní to cize, neklidně, až hrozivě. Na okamžik mě napadne, jestli to není předzvěst něčeho zlého.
Spíš si ale uvědomuji, jak výjimečné tohle místo je. A také to, že jeho jedinečnost může jednou zmizet pod náporem civilizace. Stará papuánská pověst říká, že konec domorodého národa nastane s příchodem bílých tváří. Lidé žijící vysoko v korunách stromů o tom zatím nemají ani potuchy. Žijí svůj svět tak, jak ho žili jejich předkové po tisíce let.
Na Papui jsem nahlédl do reality, která se vyvíjela zcela odděleně od té naší. Do světa, kde jsou jedinými nástroji kamenná sekyra a bambusový nůž. Do světa, který připomíná, jak málo toho o Zemi – a o sobě samých – vlastně víme.
Celý příběh výpravy, další dny pochodu džunglí a setkání s lidmi kmene Korowai jsem podrobně popsal v knize Papua – s fotoaparátem ke stromovým lidem.
