Aljaška
KRAJINOU HOR, LEDOVCŮ, ŘEK A MEDVĚDŮ
Výpravu na Aljašku jsem naplánoval pro její nespoutanou přírodu, národní parky plné zvěře, vysoká pohoří a ledovce, ale i pro fascinující historii prvních objevitelů a prospektorů.
Poslední týden v červnu sedíme v letadle směr Anchorage. Čeká nás téměř pět týdnů táboření v samém srdci aljašské divočiny. Mísí se ve mně nadšení z dlouhého pobytu mimo civilizaci i respekt. Tady příroda funguje po svém – a člověk je v ní jen host.
NÁRODNÍ PARK DENALI
Divočina bez hranic
Denali National Park and Preserve patří se svou rozlohou přes 24 000 km² k největším národním parkům USA. Najdeme tu vše, co si pod pojmem aljašská divočina představíme – rozlehlá údolí, mohutné ledovcové řeky, divokou zvěř a nad tím vším královnu místních hor, nejvyšší horu Severní Ameriky, Mount McKinley.
V parku se neloví. Zvěř v člověku nespatřuje hrozbu a při troše štěstí je možné z několika metrů fotografovat stáda karibu, losy i další živočichy. Člověk tu rychle pochopí, že není středem dění. A že příroda si vystačí sama.
Bez stezek, bez signálu
Při plánování treku musíme počítat s tím, že se několik dní budeme pohybovat v naprosté pustině. Bez vyznačených tras, bez signálu, jen s mapou, GPS a tím, co uneseme na zádech.
Náš proviant rozložený uprostřed parkoviště možná budí úsměvy, ale je to jediný způsob, jak na nic nezapomenout. Absolvujeme povinné školení u rangerky, vyfasujeme kontejnery na jídlo odolné medvědům a kupujeme topografickou mapu oblasti. Vstup do parku je přísně regulován – máme jistotu, že několik dní nepotkáme živou duši. A také jistotu, že pokud se něco stane, pomoc nepřijde hned.
Plánování trasy
V centrální části parku nejsou žádné stezky ani ukazatele. Můžeme jít kamkoli, ale cestu zpět si musíme najít sami. Sledujeme vrstevnice, plánujeme brody přes řeky a převýšení, víme i o ledovci v nejvzdálenější části oblasti.
Počasí může být jakékoliv. Balíme oblečení do horka i sněhové vánice, neoprénky na brody, stany, zimní spacáky, vařič, tablety na vodu, mapy, kompas a GPS. Když si to všechno hodím na záda, s foťákem na krku a teleobjektivem u pasu, připadám si jako Golem a vůbec si nedovedu představit, jak se s tímhle nákladem mám táhnout několik dnů těžkým terénem. Trek samým srdcem národního parku Denali patří k největším zážitkům, které na naší aljašské výpravě zažíváme.
Dny v srdci Denali
Terén je místy úplně neschůdný. Často se musíme vracet a znovu hledat průchod krajinou. Těžké batohy taháme stovky metrů převýšení a někdy ujdeme sotva pár desítek kroků, než si musíme dát pauzu. Šplháme po kluzkém úbočí ledovce, opakovaně brodíme prudkou ledovcovou řeku a prodíráme se údolími s hustými křovinami, kde se volně pohybují grizzlyové.
Dvě noci trávíme přímo v divočině pod stanem. Každý večer striktně dodržujeme pravidlo trojúhelníku. Na jednom místě se najíme. O minimálně sto metrů dál zabezpečíme jídlo – ideálně zavěšené na stromě – spolu se vším, co by mohlo medvěda přilákat. Nejen potraviny, ale i vařič, obaly, zbytky jídla, zubní pastu. Teprve další stovku metrů dál stavíme stany. A pak už jen doufáme, že si žádný medvěd nepřijde ověřit, kdo mu tady zrovna nocuje v revíru.
Denali v nás zanechává hluboký dojem.
KENNECOTT A WRANGELL–ST. ELIAS
Město duchů v měděných horách
Wrangell–St. Elias je největší národní park USA – odlehlý a téměř nenavštěvovaný. Naším cílem je osada Kennecott, svědek měděné horečky. Místo, které se přes noc z pustiny proměnilo v obrovský těžební komplex – a stejně rychle zase zaniklo.
Po rozbité cestě, která vede zčásti po bývalém železničním náspu dorazíme do údolí sevřeného horami. Tábořiště je syrové, vodu si nabereme z tůně a koupelnu zřídíme v ledovcovém jezírku. Večer rozděláme oheň, dáme si pár hltů whisky a jdeme spát. Čekají nás těžké dny.
Výstup k dolu Bonanza
Obdivujeme Kennecott – červenou čtrnáctipodlažní dřevěnou budovu drtičky rudy, kontrastující s modrým ledovcem. A vyrážíme k dolu Bonanza Mine ve výšce 2000 metrů. Na necelých osmi kilometrech nás čeká převýšení 1500 metrů – neseme si tedy i stany, protože trek rozdělíme do dvou dnů.
Výstup je vyčerpávající, ale nádherné výhledy do údolí i na okolní hory sílí s každým metrem.
Stezka je příkrá a výstup je obtížný. Narážíme na původní dřevěné pilíře lanovek, zbytky techniky, lana a kladky. Odpoledne jsme nahoře. Původní vchody do štol jsou zavalené zborcenou výdřevou. Ale místo působí tichou, zvláštní atmosférou. Povalují se tady staré důlní vrtáky a nacházím i starou rezavou placatici, která patřila před více než osmdesáti roky neznámému těžaři. Mile mě překvapilo, že za celou dobu nikoho nenapadlo odnést si to domů jako suvenýry. Necháváme vše na místě. Několik fotek přes vrcholový hřeben a rychle nazpátek k postaveným stanům, než se setmí.
Kennecott je svědkem jedné krátké, ale intenzivní éry, která v téhle nehostinné krajině rychle vyrostla – a stejně rychle zhasla.
SWAN LAKE CANOE ROUTE
Týden po vodě
Část výpravy trávíme na kanoích v oblasti jezer poloostrova Kenai. Propojená jezera s krátkými převlaky mezi nimi, tvoří trasu Swan Lake Canoe Route, zakončenou klikatým tokem řeky Moos River. Po vysazení v pustině zůstáváme sami – bez telefonního signálu, jen s vytištěnou mapou se zakreslenou trasou a týdenní zásobou jídla. Zpátky k civilizaci je to pěšky několik dní, dopředu nás čeká už jen voda.
Jezera jsou křišťálově čistá, břehy zarostlé hustým lesem a v dálce se nad obzorem se zvedají zasněžené hřebeny hor. Nikam nespěcháme. Pádlujeme v klidu, chytáme ryby, večer vaříme u ohně a kanoe po hladině letí lehce a tiše, jako by sem patřily odjakživa.
Třetí den se počasí láme. Obloha se zatáhne a začne pršet. Není to ale jen přeháňka – déšť neustává celé dny. Všechno je mokré, včetně věcí v lodích, břehy jsou rozbahněné a hledání místa pro tábor je čím dál obtížnější. Život nám ztrpčuje také množství otravných komárů. Musíme ale pokračovat dál. Někdy stavíme stany až potmě, unavení a promočení, s vědomím, že zítra to nebude o nic snazší.
O pár dní později se počasí konečně umoudří. Jsme už na řece Moose River a voda se z ničeho nic zbarví do červena – lososi. Jsou jich stovky. Víme, že nás tlačí čas, ale stejně zastavujeme. Některé věci si prostě nelze nechat ujít. Ryb jsou tady stovky a člověk snadno propadne loveckému nadšení, musíme ale dál.
Řeka se klikatí, pádlujeme ještě dlouhé hodiny a když se večer dostaneme zpátky k mostu ve Sterlingu, jsme unavení, mokří, ale spokojení a s kupou dobrodružných zážitků.
SETKÁNÍ S MEDVĚDY
Aljaška je medvědím rájem. A i když člověk zná všechna pravidla a snaží se je dodržovat, setkání se stejně nevyhne. Medvědi jsou tady doma a my jsme jen návštěvníci, kteří se jejich prostoru musí přizpůsobit.
Při pohybu v divočině je největším problémem lidské jídlo. Medvědi ho dokážou ucítit na velkou vzdálenost a jakmile si ho spojí s člověkem, je zaděláno na problém. Proto neseme potraviny ve speciálních kontejnerech a striktně dodržujeme takzvané pravidlo trojúhelníku.
V Denali se s grizzlymi potkáváme několikrát. Většinou v bezpečné vzdálenosti, kdy o sobě víme navzájem a každý si jde po svém. Jedno setkání je ale celkem dramatické. Za terénní vlnou se objeví urostlý grizzly sotva čtyřicet metrů od nás. Zastaví se a pozoruje nás. Lekneme se, ale zůstáváme stát. Tleskáme, křičíme, snažíme se působit co největším dojmem. Čekáme co medvěd udělá. Ty vteřiny se vlečou. Grizzly pomalu odchází – asi je po jídle. Uleví se nám, ale moc dobře si uvědomujeme, kdo je tady pánem.
Další připomínka přijde na poloostrově Kenai. Ráno nacházíme rozšlapanou plastovou bednu, ve které máme přes den jídlo, proseknutou drápem, a jasné otisky tlap v blátě. Jídlo zavěšené na stromě zůstalo naštěstí nedotčené. Přesto je jasné, jak málo stačí k tomu, aby se noc v divočině změnila v problém. V takových chvílích si člověk znovu uvědomí, že hranice mezi dobrodružstvím a průšvihem je tady tenká – a že opatrnosti na Aljašce není nikdy dost.
MÍSTA, KTERÁ SI ČLOVĚK MUSÍ ZASLOUŽIT
Výstup do dvou tisíc metrů k opuštěnému měděnému dolu v Kennecottu i týden strávený na kanoích v divočině poloostrova Kenai byly přesně tím pravým kořením téhle aljašské výpravy. Většinu času jsme se pohybovali v odlehlých oblastech, bez lidí. Nejsou to místa, kam se dá jednoduše dojet autem nebo kam se chodí „na vyhlídku“. Člověk si je musí zasloužit – pěšky, na vodě, s batohem na zádech a bez jistoty, že všechno půjde hladce.
Takových míst už dnes není mnoho. Většina světa je dostupná, popsaná a navštěvovaná. O to cennější byla tahle aljašská zákoutí, kde je člověk sám, odkázán jen na vlastní dovednosti a na to, co si nese s sebou.
A právě díky tomu to byla výprava, na kterou se nezapomíná.